O sexu a intimitě za oponou

Tabu témata.

Možná už víte, že témata, o kterých se běžně ve společnosti nemluví, jsou mojí chuťovkou. A to ať už se bavíme o duševním ne/zdraví nebo ranním vysedávání na záchodový míse (ne, že by to mělo nějakou spojitost, prosim vás pěkně). Jelikož jsou pro mě konverzace z těchto rozčeřených vod skoro denním chlebem (spíš denní hořkou čokoládou), nevystavuju se tak moc často v interakcích s ostatníma lidma nekomfortu. Proto je mi potěšením narazit na oblasti, který se nacházej mimo mojí komfortní zónu konverzačních témat. Pořád je co se učit, v čem se posouvat. Mezi takový oblasti patří například finance nebo sex a intimita.

Sex a intimita. Ano, dámy, pánové a všemožná další pohlaví, dovolila jsem si napsat ta slova, jež na veřejnosti nesmíme vyslovit. Buď abychom nevypadali jako sexuální maniaci, který na intimní hrátky myslej u snídaně, v práci, při návštěvě babičky, u oběda, při mytí nádobí, u večeře, nebo jako asexuálové, jimž i představa podání ruky s druhým člověkem vyvolává pocit na zvracení. Naučili jsme se určitý věci udržovat v tajnosti, abychom si ve společnosti nastolili nějaký hranice toho, o čem je správný mluvit a o čem ne. Co je slušný vytahovat do konverzací s ostatníma lidma a za co by nám Láďa Špaček (týpek, kterýho jsem z videí na základní škole v rámci etikety znala skoro líp než vlastní rodiče) udělil pohlavek. Ale vede nás tahle strategie mlčenlivosti a tajnůstkářství výhodnou cestou? Nebo nás svazuje, zúzkostňuje a budí strach?

Vždycky jsem byla holka, která se svoje nahý tělo snažila zahalovat i před holkama ve společných sprchách. Ani jako dítě/puberťák jsem doma neběhala na Evu a v celý svojí nahotě jsem se styděla i před vlastní matičkou. Nuda pláže jsou doteď místem, kterýmu se ráda vyhnu obloukem. Nemám nic proti nahotě, v umění naopak miluju, když jí umí někdo hezky a něžně zachytit třeba skrz fotku, ale agresivní ventilovanou nahotu nevyhledávám. K čemuž se možná pojí moje velký přiznání – NEKOUKÁM NA PORNO! BUM! WOHOOOO, TO JE JÍZDA! Cooo?! A jsi jako normální?! No, nejsem, ale to s tím nemá co dočinění. Kolikrát jsem za svůj život zkoukla tuhle kinematografickou hitparádu, bych dokázala spočítat na prstech jedný ruky. A nestydim se za to, nemám důvod. Nicméně pojďme si říct, že když jsem poprvý tohle přiznání vnesla do kruhu mých přátel, pocit „cejtim se jako úplnej kretén“ se dostavil, jelikož jsem byla jediná, kdo to tak měl. Od tý doby jsem se sama sebe ptala, jestli je to vlastně v pohodě, jestli já jsem v pohodě. Teď už vím, že je to naprosto v pořádku. Nepřitahuje mě pohled na 2, 3, 4, 5 cizích nahejch lidí praktikujících všemožný sexuální polohy, u kterejch by si běžnej smrtelník zlomil 3x krk, na kameru. Navíc s vědomím toho, že porno je jako romantickej film. Ani jedno nemá s realitou nic společnýho. Vlastně mi jako mnohem větší bizár přijde, že na porno někdo kouká. A vesele si vyplavuje dopamin, kterej pak bude scházet v mnohem důležitějších činnostech všedních dnů. Nehledě na to, že z častýho koukání na porno se může hravě stát závislost a negativní dopady to může přinýst i na funkčnost mužských pohlavních orgánů (ano, myslím tím penis). Ale nahota je přece přirozená! Ano, pojďme si prosím povídat o tom, co všechno je přirozený a co ve vší přirozenosti v naší společnosti momentálně udržujeme. Ale když už jsme u tý přirozenosti, podívejme se na oblast sexu. Akt, kterej by měl bejt krásnej, příjemnej a přirozenej se stal stres a strach vyvolávající činností. Proč tomu tak může bejt? Důvodů je víc než dost, vypíšu je v následujících odstavcích.

Trauma. Můžeme zmínit to nejhorší, jako je znásilnění nebo zneužívání, ale traumatem může být i to, že jsi neřekl/a NE, když druhá strana chtěla sex a ty jsi i přes to, že jsi měl/a jakejkoliv důvod k odmítnutí, souhlasil/a nebo oddaně nechal/a druhýho dělat si, co chtěl. Traumatem může bejt i sex v opilosti. Traumatem může bejt i bolest, kterou při sexu cejtíš, ale nemluvíš o ní. Trauma vyvolá třeba i nevyžádanej a nechtěnej dotyk od jinýho člověka. I shazování tvýho nahýho těla může tvůj mozek vnímat jako trauma.

Očekávání a velký nároky sama/sám na sebe. Kladení si představ, jaký by to mělo být a jaký by to naopak rozhodně být nemělo. Jestli něco neposeru (ježiš marja, zrovna k tomuhle tématu je to na pováženou), jestli bude druhá strana spokojená, jestli to nebude trapný, moc krátký, moc dlouhý, moc nudný, jestli se naše tělo bude líbit. Strašáky si do svý hlavy občas uvrtáváme my sami, ale velkou mírou tomu dopomáhá právě naše společnost, a především sociální kruhy, ve kterých se pohybujeme. To se týká obzvlášť skupin mužů, kde jsou všichni velký alfa samci, všechno jim funguje, jak má, sex zvládnou 10x za noc a každej den mají na kanapi jinou holku, jejíž jméno bylo Monika, Lenka, Eliška nebo tak nějak. Mužský ego je mnohdy agresivnější a tvrdohlavější než to ženský, proto si málokterej chlap dovolí vzít kulky do vlastních rukou a říct svým kámošům „hele, já asi vlastně problém mám a při sexu mi nefunguje všechno tak, jak bych si přál“. A tady, přesně tady se rozbíjí sebevědomí mužů. V partě cápků, kde se všichni chvástaj svýma vymyšlenýma výkonama jako největší borci a ten, kdo by chtěl ukázat svou zranitelnost a odvážně přiznat svoje sexuální trable, se radši přidá nebo potichu přislýchá kolem posedávajícím testosteronovým ohňostrojům. Ale ono je v pořádku zažívat potíže a co víc, je taky v pořádku o nich mluvit.

Komunikace. To je asi poslední bod, které bych tu chtěla zmínit, a hezky navazuje na předchozí 2 odstavce. Umět o věcech komunikovat je základní a důležitá, vlastně asi nejdůležitější, schopnost ve všech tématech, nejen v oblasti sexu. Říkat, co chci, co se mi líbí, co nechci, co je mi nepříjemný a proč. Mluvit o svých pocitech, tužbách, emocích, traumatech z minulosti. Nemusíte nutně psát článek na blog jako já, ale co je rozhodně třeba, je komunikovat se svým partnerem/partnerkou/partnery. Vzájemně. S otevřeností, upřímností, laskavostí, zranitelností. A pokud se vám někdo za vaší odvahu vysměje, pravděpodobně je to jedno z mužských či dámských přirození a vy ho s úsměvem můžete poslat do hajzlíčka. Pokud vám z nějakýho důvodu dělá potíže mluvit o intimních tématech s vaším protějškem, není ostuda zajít si k někomu víc objektivnímu a nezaujatýmu, jako je například psycholog. Řeč jsme si nevypiplali jen tak pro nic za nic, používejme jí, když je to potřeba. Umění mlčet je taky dobrá schopnost, ale jsem toho názoru, že pokud se člověk naučí dobře pracovat se slovy, je fajn využívat tohohle umu. Mlčení nás často uzavírá do sebe. Jako jednotlivce i jako společnost. Vlivem toho v nás narůstá stres, strach, zmatek, úzkost, vztek, smutek. Mluvme o duševním ne/zdraví. Mluvme o tom, že je přirozený dělat na záchodě i jiný činnosti než jen čůrat, ne, nemyslím zvracet, ano, myslím kakat. Mluvme o sexu a intimitě. Mluvme. Sami k sobě i spolu.

Za svůj život jsem se několikrát ptala sama sebe, co znamená pojem „normální“ a co už do týhle škatule nezapadá a došla jsem ke krásnýmu uvědomění. Normální a nenormální není nic a zároveň všechno, my sami rozhodujeme, my sami se necháme ovlivnit názorama okolí, my sami si tvoříme svojí „normarealitu“. Nedávno jsem poslouchala podcast na téma asexuality, abych se o týhle sféře něco dozvěděla a zjistila, jestli se to třeba týká i mě. Netýká. Jediný, co mi došlo, bylo, že nemusím dělat věci, a to ani v oblasti sexu a intimity, který dělaj ostatní, abych si připadala v pořádku. Co tím chci říct je, že každej z nás je individuální a je důležitý na tohle myslet. Je v pořádku nekoukat na porno. Je v pořádku nemít touhu za svůj život vyzkoušet všechny sexuální pomůcky a hračičky. Je v pořádku užívat si „nudnej“ sex v „nudný“ poloze. Je v pořádku netoužit po intimnostech každej den. Je v pořádku nechtít si strkat pohlavní orgány do míst, kde se za pár hodin objeví vaše snídaně (ano, mám na mysli ústa) nebo do všech otvorů, který vaše tělo nabízí (ucho třeba). Je v pořádku nespěchat. Je v pořádku dělat i nedělat praktiky, který dělá naše okolí. Je v pořádku chtít i nechtít stejný věci. Je v pořádku holit si oblast přirození do obrazců Da Vinciho nebo se neholit vůbec. Je v pořádku zažívat potíže, protože každej je zažíváme, jen někdo se o nich bojí mluvit natolik, že je radši nahradí iluzí a lží, přetvářkou, hrou, rolí. Nebo o nich prostě mluvit nechce. I to je v pořádku. Co je nejdůležitější? Aby ses v tom cítil/a pohodlně, spokojeně, bezpečně a uvolněně. A stejně tak ten, s kým sdílíš tenhle prostor. Je v pořádku mít to jinak.

Ty jsi v pořádku.

L.