Nejdřív práce, pak zábava

Práce tě nemá bavit. Nikdo se netěší do práce. Práce je jen od toho, aby ti vydělala peníze. Vždycky bude něco, co tě v práci bude štvát. Nejdřív práce, pak zábava.

A kdo to vlastně říká? Lidé, kteří se smířili s myšlenkou, že víc jak polovinu svého života věnují něčemu, co je nebaví, nenaplňuje, nedává jim přidanou hodnotu? Něčemu, co dělají s nechutí a nenechá je večer v klidu usnout? Něčemu, co je stresuje, ničí jim zdraví a před odchodem z bytu vyvolává deprese, úzkosti a pocit na zvracení?

Pokud to tak někdo vnímá a nechce se téhle představy o práci vzdát, dobře. Moje představy jsou ovšem někde úplně jinde. Takže díky, nechci.

Zrovna včera to bylo, když jsem se po pracovním skype pohovoru, který mi byl sympatičtější než náplň pracovní pozice, procházela podvečerním lesem, cestou obracela chrobáky (chtěla jsem si vygooglit, jestli vám tu opravdu píšu o chrobácích nebo to je jiný druh brouka, ale dospěla jsem k závěru, že je to jednak jedno a jednak nikdy nikdo, krom mě, nebude vědět, jaký hmyz jsem doopravdy měla na mysli) na zádech zpět na všech šest, v ruce třímala borovicovou šišku a nechávala svou hlavu, myšlenkami přeplněnou, vymetat větrem. Únavou z toho všeho dění kolem i ve mně bych sebou nejraději plácla do nejbližších mechových polštářů, ale bolavé nohy mě nesly dál a dál a já se nechala. Nebránila jsem se ani zvukům rozjařeného ptačího zpěvu prodírajících se skrz mé uši. Ani hřejivým slunečním paprskům dopadajících především na mé už tak opálené tváře, které v tu chvíli byly jako jediné nahé.

A přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem nad tím, jestli mám opravdu tak moc vysoké nároky na práci, které budu věnovat svou energii a spoustu drahocenného času. Jestli jsem opravdu tak vybíravá, že si nejsem schopná najít stálou práci, kterou zvládnu vykonávat déle než rok a konečně se tak postavit na vlastní nohy. Jestli ty pocity, že jsem neschopná, k ničemu a otázky, zda je se mnou něco špatně, které se mi honí hlavou, mají právo zabírat už tak omezený prostor v mé mysli. Ale kdo rozhoduje o tom, co už je moc, co málo a co tak akorát? Kdo v mém životě stanovuje ty hranice? Kdo udává tempo běhu životem, co můžu, nemůžu, co bych měla? Zastavila jsem se. Jsem to já.

A tak jsem se rozhodla nepolevovat ze svých nároků na činnost, do které vložím to, co je na tomto světě jednou z nejdražších abstraktností, tedy čas, a která by mě mohla živit. A rozhodla jsem se tak i proto, že v mnoha aspektech mého života obvykle náročná nebývám, ba naopak si myslím, že se dokážu spokojit s málem a co víc, že mi i to málo dokáže udělat radost. Proto pokud mám někde své vysoké nároky uplatnit, ať je to jen v několika málo sférách, ve kterých mi to ovšem dává největší smysl. A jednou z nich je právě i oblast obživy.

Volnost. Ne nadarmo jsem si nechala tento výraz zvěčnit i na kůži. Co pro mě volnost znamená v oblasti práce?

• Sama si stanovovat svou pracovní dobu, případně nesedět na kancelářské židli pondělí až pátek od 8 do 17 hodin.
• Neprosit se někoho o to, abych si mohla zajít k lékaři, a když se necítím dobře, bez starostí zůstat doma v posteli.
• Vstávat ráno bez budíku, až ve chvíli, kdy je mé tělo opravdu připraveno na výzvy nového dne (tady se bavíme o samovolném probouzení mezi 7.-8.hodinou ranní, ne v obědovém čase).
• Dělat, co mě baví, dává mi smysl, přidanou hodnotu, energii. Něco, čím třeba neprospěju jen sobě, ale také dalším lidským bytostem.
• Co nejméně stresu a v případě, že se mu nevyhnu (s čímž samozřejmě počítám, do zenového mistra mám totiž ještě hodně daleko), ať je alespoň stresem smysluplným, viz bod výše.
• Dostatek času na další (ano, protože i práce by v mém případě měla tyto body splňovat) činnosti, které mě baví a dělají mi radost.
• Dostatečný finanční výdělek. O tématu peněz se nebojím vyjadřovat. Co je pro jednoho "dost", pro jiného může být málo a pro dalšího zase hodně. Jak už jsem psala, každý z nás si sám nastavuje hranice. Já si jako ideální měsíční výplatu v momentální situaci představuju 20 000,-.
• Brát si volné dny a dovolenou, kdy já sama uznám za vhodné.
• Těšit se na další pracovní den. Bez úzkostí. Bez deprese, která mi bude stěžovat ranní vstávání z postele. Bez vyhoření.
• Setkávat se s lidmi, kteří si budou uvědomovat naší vzájemnou rovnocennost. Jako člověk k člověku. Ne jako "já jsem víc a ty jsi míň".
• Pocit, že někdo chce znát můj názor a pohled na věc.
• Zachovávat si zdraví stále na prvním místě a nepřesouvat ho kvůli práci na nižší příčky.
• Celkově si zachovávat své současné hodnoty.
• Být já, nemuset se přetvařovat, lézt někomu do zádele.
• Využívat své schopnosti, dovednosti a vědomosti.
• Neznat jen koloběh typu práce, jídlo, postel, práce...
• Nosit si oblečení, ve kterém se cítím pohodlně. Kostýmek to nebude.
• Mít klid na jídlo, ne žaludeční vředy.
• Růst, ani ne tak kariérní, jako ten vnitřní.

Tohle všechno pro mě představuje volnost. A je třeba podotknout, že mým záměrem není těmito slovy urazit někoho, kdo dělá kancelářskou práci nebo jakoukoliv jinou, která vám mohla vyvstat na mysli při čtení řádků výše. Každému z nás vyhovují jiné podmínky a pracovní náplň. A je to tak naprosto v pořádku. Ani já sama se nebráním práci v kanceláři v případě, že by mi byl její obsah velmi blízký a smysluplný.

A tak stále hledám. Sebe. I to místo mé vysněné. A přemýšlím. Zda nevytvořit si ho sama. A chci vám říct, abyste se nevzdávali svých snů a vysokých nároků, které vždy budou pro někoho příliš moc nebo příliš málo, ať už jsou jakékoliv. A že pravděpodobně začátek cesty, pro kterou se rozhodnete, nebude takový, jaký jste si vysnili. Sama sobě se to snažím neustále připomínat. A je to v pořádku. Ale mějme na mysli, že těm velkým balvanům, které se nám neustále valí do cesty, chceme věnovat opravdu jen prvních pár kroků. Možná desítky. Možná stovky jich bude. Ale ne celý výlet. Tím chci poukázat na to, že pokud se věnuješ práci, která tě už 20 let nebaví, ničí a vysává, je čas na změnu. Uvnitř tebe či v okolí.

Zabalte si s sebou na tuhle náročnou túru velkou dávku síly, trpělivosti a odvahy. A srdce nezapomeňte doma, lepšího kompasu totiž není. Taky si jdu připravit krosnu, batoh, spíš batůžek, ať záda mě nebolí. Stačí jen pár drobností. Už tak si na sebe kolikrát nakládáme víc, než je třeba.

Nazouvám boty. Vyrážím.

L.