Na polopunk v Irsku - 1.část

Přípravy vrcholí

Na facebooku vyskakovala každou chvíli nějaká nová výhodná letenka a mně šly tiky do ruky tak dlouho, až jsem díky jednomu takovýmu tiku nechtěně klikla na tlačítko "koupit". Osud tomu tak chtěl a letenka padla na Irsko. Ba ne, jen Luc byla zase moc akční.

Sama si ještě cestovat netroufám, a tak jsem sháněla někoho, kdo by nepindal u mých zastávek na focení a přežije moje blbý kecy. Kamarád Tomáš byl jasná volba, jelikož jsme v dubnu podnikli několikadenní trip po Šumávce a on mě za tu dobu nezabil. Tomáš s Irskem souhlasil a já poprvý zařizovala letenky sama. A taky to tak dopadlo. Celá cesta měla být lowcostově pojatá, protože chudý studenti. Domluvili jsme se tedy na jednom společným odbaveným zavazadle, do kterýho nacpeme spacáky, aby nám v příručních zavazadlech zbylo víc místa na jídlo (teda aspoň v tom mým). Při objednávání letenek jsem omylem naklikala odbavený zavazadlo na cestu do Irska pro oba, ale už pro nikoho na zpáteční let, což mi samozřejmě došlo až po zaplacení. Tomáš má se mnou naštěstí velkou trpělivost, takže to vzal s klidem. Já mezitím obepisovala pár zcestovalých kamarádů a prosila je o radu. Letecká společnost Ryanair měla totiž na svých stránkách jen zahraniční telefonní číslo nebo možnost online chatu. Na telefon jsem neměla odvahu, protože než bych ze sebe anglicky vykoktala, proč vlastně volám, byla bych díky těm poplatkům za volání na zahraniční číslo zadlužená na 10 let dopředu. Zbýval tedy už jen online chat, na který mě to připojovalo 50 minut a při posledních 5-ti minutách čekání to vždycky spadlo. Tohle kolečko proběhlo tak 6x a konečně jsem se úspěšně připojila. Kamarád mě ještě strašil, že Ryanair si bere poplatky za každej prd, tak jsem čekala, že úprava našich letenek bude stát stejně jako celá naše cesta. Chat trval 3 minuty, týpeček mi zdarma přehodil odbavený zavazadlo a popřál mi pěkný let. Asi dobrá konstelace hvězd.

Paráda, vypadá to, že teda nakonec i odletíme. Aby tý srandy nebylo málo, Tom mi přiznává, že anglicky moc neumí a bude to jeho první let. Já s mojí průměrnou angličtinou a prvním i zatím posledním letem před 10 měsíci začínám lehce panikařit. Jestli jsem to začla podělávat už při objednávání letu, bude tahle cesta ještě hodně zajímavá. Abych se trochu uklidnila, zjišťuju, co stojí za to vidět v okolí Dublinu, protože přistáváme právě tam. Spaní zatím moc nehrotím, jelikož je v plánu spát pod širákem, maximálně pod plachout, kterou s sebou bereme. Chyba, Lucie, chyba.

Dostávám zprávy od lidí z Irska, že už jim tam začíná podzimní počasí, prší, fouká vítr, teplíčko nic moc. Na spaní venku to prej není. Fakt netuším, jaký představy o počasí na ostrově jsem v září měla, každopádně do odletu zbývají 2 dny a my vlastně nevíme, kde budeme spát. Urychleně si zakládám profil na stránkách Couchsurfingu, kde píšu asi 8 lidem z okolí Dublinu a žádám je o ubytování. Odepsali mi jen 3 z nich, bohužel nás zrovna nemůžou ubytovat. Naivně jsem si totiž myslela, že po nás všichni budou toužit. Přidávám se do facebookový skupiny Češi a Slováci v Dublinu, popisuju naší situaci a sháním kousek suchý podlahy na přespání. Dostávám tipy na nocování v bankách, který jsou 24 hodin otevřený a taky pár nabídek na nocleh, všechny k naší smůle na druhý půlce ostrova.

Poslední den do odletu. Spaní nemáme. Hostely jsou drahý. Zjišťujeme, že plachta se nám do krosny nevejde, takže letíme bez ní. Karimatka mi zabírá celý příruční zavazadlo, kam bych dala jídlo? I karimatka zůstává doma, vlastně i ta Tomova, nechce mě v tom blbým nápadu nechat samotnou (kamarád). No, tohle bude velkej punk.

21.9. - letíme!, špatná odbavovací brána, příjezd na Howth, spaní pod širákem

Je tu den D. Na zastávku vyrážím ověšená jak člověk v převleku růžovýho dinosaura ve školce, záda z toho narvanýho batohu mě bolí už po 10-ti minutách a zpocená jsem ještě dřív, než vůbec nastoupím do letadla. Nádherka.

Na letišti balíme s Tomášem společnou krosnu do svý vlastní fólie (šetříme, že jo), což dělá hluk po celý hale, takže policajti, který si kolem nás dělají už 3. kolečko, začínají nedůvěřivě počumovat. Po týhle hře "zvednikrosnupřevalkrosnujátotadyzabalim" lituju člověka, který vedle mě bude muset v letadle sedět a říkám si, že bych obětovala i těch 150,- za zabalení na letišti, kdybych si tý ceny všimla dřív.

Vyhlížíme na tabulích naší bránu na odbavení, u který pak vystojíme 10-ti minutovou frontu, abychom zjistili, že vlastně naše není. Druhej pokus už byl úspěšnější.

Usazujeme se v letadle a já vyprávím Tomášovi o tom, že letušky vždycky zmíní kyslíkový masky a záchranný vesty, ale o blicích pytlících ani slovo. Slečna vedle mě se snažila zakrýt strach smíchem a řekla mi, že doufá, že je nebudu potřebovat. Aneb jak si udělat kamarády během pár vteřin.

Do Irska přilétáme kolem 18:30, kupujeme Leap Card, který si necháváme nabít na 5 dní a dohodneme se na tom, že pojedeme busem na poloostrov Howth, kde bychom mohli rozbalit spacáky. Zastávky autobusů tu mají dost zmatený nebo na to už naše mozkový buňky nestačí. Nakonec nacházíme správnou zastávku a frčíme směr Howth, cesta trvá cca 40 minut s přestupem a Tom už má touhle dobou po večerníčku, takže se snaží neusnout.

Kolem 22:00 přijíždíme na Howth a musím říct, že na spaní pod širákem je destinace u moře opravdu parádní (ne). Tomáš našel nějaký místo, kde je i fort, takže budeme prej spát u něj. Fort je na otevřený planině, fučí tu a každou chvíli kousek od nás prolítává letadlo. Rozbalujeme spacáky, Tomáš mi skoro nestihne říct ani "dobrou" a už chrápe. Nakonec usínám i já (asi tak na 20 minut), probouzím se a koukám na mobil, s myšlenkou, že už je aspoň 5 ráno a na čaj – HORKEJ! Chce se mi trošku plakat, když zjišťuju, že je teprve 01:45 a ještě k tomu mi asi za chvíli praskne močák. Dobrou půl hodinku se přemlouvám k tomu, abych vylezla ze spacáku, volání přírody nakonec vyhrálo a já tak ztratila tu trošku tepla, co jsem si ve spacáku syslila. Lezu zpět a nekouká mi ven ani vlásek. Tričko a 2 mikiny na zahřátí nestačí, nebrat si karimatku byl fakt blbej nápad. Ty mi jdou. Mám pocit, že každou chvílí snad musím umřít zimou a taky mám dojem, že v Irsku trvá noc nekonečně dlouho. Tom si sem tam zachrápe a já se chvěju radostí, že aspoň někdo z nás může spát (nebo mi už žílama proudí led a nemůžu se přestat klepat, kdo ví).

S myšlenkou na vařicí čaj a teplou ovesnou kaši zavírám oči a dělám, že budu spát.

Tenhle výlet bude ještě hodně zajímavej.

L.