„Jak se cítíš?" - „Jako já."

Právě jsem přišla domů z procházky s Čertem. Těšila jsem se, že si odpočinu. Už jsem si zvykla na to, že když jdu vyvenčit sebe, většinou se venčím i se svýma myšlenkama. Prostě tu jsou a já se je naučila neodhánět, protože stejně odejdou jen na chvíli a vrátí se ještě dotěrnější, než byly předtím. A tak je nechávám volně plynout svojí hlavou. Snažím se pečlivě vybírat, kterým myšlenkám uvěřím a kterým ne, ale pozornost věnuju každý z nich.

Dneska to ale nebyla procházka s myšlenkama, jako spíš s emocema a pocitama. Vycházela jsem ze dveří tak strašně unavená. Během cesty jsem několikrát pocítila takový vztek, že jsem s energií vyšlapala místa, na kterých by se mi obvykle motaly nohy únavou. Stačila jsem se taky usmát na zapadající sluníčko, mraky na obloze a nezapomněla jsem jejich krásu tiše obdivovat. Tímhle vším se snažil prodírat smutek. A já se mu nebránila. Chvíli mi tekly po tvářích slzy, chvíli jsem zas měla pocit, že mi praskne žilka na čele. A tak jsem se na chvíli zastavila, sedla jsem si na kámen a byla jenom sama se sebou, abych si dokázala porozumět, protože věřte mi, že nikdo to neudělá a ani nebude chtít udělat líp než vy sami.

Jak se cítím? Seděla jsem se svýma emocema a pocitama uprostřed lesa a snažila se je poslouchat. Smutek. Vztek. Únava. Bezcennost. Bezmoc. Konečně slyším pocity a emoce, který doopravdy cítím a ne ty, který bych podle lidí kolem cítit měla. Já totiž nejsem ty, ty ani ty. Jsem to já. A už mě nebaví poslouchat a dodržovat nějaký pravidla toho, jak bych se vlastně měla cítit. „Měla bys to už hodit za hlavu.", „Měla by sis užívat života.", „Měla by ses smát.", „Měla bys být šťastná.". Copak jsem nějakej robot, kterýho můžou všichni tak snadno přeprogramovávat na pocity, který jsou zrovna podle nich ty nejvhodnější? Nebo snad existujou nějaký zásady správnýho cítění? Nechci a ani nebudu jednou z mnoha emočně plochých jedinců. Chci vědět, co se v mojí hlavě děje, ne to, co si ostatní myslí, že se v ní odehrává. Nikdo vám neporozumí tak, jako vy sami. Tak se prosím vykašlete na rady ostatních, jak se svýma emocema nakládat. Radši se jim snažte věnovat svojí plnou pozornost, zkoumejte je a hledejte důvod, proč se snaží prodrat ven. Nejsou rády, když jsou vám lhostejný, naopak potřebujou péči a trpělivost. A vy s nima nakonec najdete společnou řeč, stačí jen poslouchat svojí hlavu.

Takže ano. Pláču. Někdy hodně, někdy málo. Kvůli hloupostem i pro mě důležitým věcem. Občas několik dní či nocí, občas jen pár minut. A nemyslím si, že je slabost dávat najevo svůj smutek, strach a zlost. Ukazovat, že mám zranitelný místa. Myslím si, že je slabost hrát si na člověka, se kterým nic nepohne. Nebo se tak alespoň prezentuje, ale uvnitř něj křičí všechny ty emoce o vysvobození.

Taky se směju, někdy nevhodně, dost často svým vlastním vtipům. Dokážu se zhluboka nadechnout, vydechnout a být v naprostým zenu, taky zvládám vyjmenovat několik sprostých slov, který možná ještě nikdo nikdy nevymyslel, vztekat se při výšlapu kopce ve třicetistupňovým vedru, kdy sotva dejchám a někdo po mně chce, abych si povídala, být přátelská a obětavá, stejně tak hodně nepříjemná, když mám hlad žízeň, potřebuju čůrat nebo jsem spala v noci jen 2 hodiny. Tohle všechno jsem já. A i když některý ty části sebe jsou protivný i mně, snažím se je mít ráda. Ani vlastně nevidím smysl v tom dělat, že je všechno kytičkový, když je všechno na houby. Upřímně, komu z nás někdy pomohlo koukat na všechny ty fotky plný úsměvů, bezproblémových vztahů a bezstarostných životů?

Plačte, smějte se, nadávejte, vztekejte se, mějte strach i odvahu. Protože to nás dělá odlišnýma. A je naprosto v pořádku, když si potřebujete prožít smutek několik měsíců, zatímco jiní jsou z něj za pár dní venku. Myslím si, že v tomhle světě už máme spoustu pravidel a vymezených hranic na to, na co by se pravidla ani hranice vztahovat neměly. Tak je neudávejme alespoň cennostem, jako jsou emoce, láska, čas a svoboda.

Nezapomínejte, jak se doopravdy cítíte vy sami. Já z těch rad všude kolem na chvíli zapomněla, ale cítím se zase jako já.

P.S. Tak. A já jdu ze sebe konečně smýt ten celodenní pot, protože i tohle jsem já. Zpocená Luc. A i takovou se mám ráda.

L.