Irsko - rady a tipy

Počasí a oblečení

Jelikož jsme cestovali koncem září, zastihl nás klasickej podzim, což znamená, že bylo dost deštivo, větrno a hlavně rána a noci byly dost chladný. My jsme počasí zrovna docela pěkně vychytali, takže nám pršelo snad jen jednou a jinak bylo polojasno, někdy i slunečno, což neznamená, že by zákonitě bylo nějaký velký teplíčko. Je fakt, že ve dnech s krosnou jsem se odvážila obnažit jen do trička, s ní se člověk trošku zapotí. Každopádně, pokud máte v plánu strávit celý dny venku, teplá mikina a nepromokavá (nejlíp i neprofukatelná) bunda (já mám od Crivit z Lidlu) s kalhotama (třebas Northfinder) jsou samozřejmostí. Já si dokonce při balení říkala, že svoje ultra teplý kalhoty, který jsem nosila na Islandu, beru zbytečně a nakonec jsem je nosila skoro jako jediný. V 7 ráno jsem při snídani venku litovala, že jsem si nezabalila i čepici a rukavice. Jo a pohorky se taky dost hoděj, pokud budete mít v plánu nějaký túry (jasná věc asi).

Lidi

Až na velmi ochotnýho a chápavýho týpka na přepážce u prodeje kartiček na bus jsou Irové naprosto zlatý! Nesetkali jsme se s nikým, kdo by nám nebyl ochotnej obětovat trochu svýho času, aby nám poradil. Při čekání na bus se s náma dal do řeči milej děda, kterej nás napřed ujistil, že pojedeme správným směrem (toho bych nejradši pohladila, jak byl milej!). Při túře po Howthu jsme byli od všech obdarovaný pozdravem a úsměvem k tomu. Všichni mi zkrátka připadali naprosto vyladěný, asi ten jejich vzduch. Příště si ho zabalím trochu s sebou do Čech, páč ten náš vzduch je tady asi trochu přiotrávenej. Iry si jednoduše zamilujete.

Šlo rozumět AJ?

Ze začátku jsem si trošku zvykala na přízvuk, ale nebyl to žádnej jazykovej šok. Myslím, že třeba takový Skotsko bude v tomhle ohledu o dost náročnější, ale zatím je to jen jedna ze zemí na papíře těch mých vysněných, takže s jistotou říct nemůžu. Každopádně kdyby na mě někdo spustil irsky, asi by naše společná konverzace skončila už u mýho prvního nádechu při pokusu o pozdrav.

Doprava

Když jsme zrovna nechodili po svých, využívali jsme autobus, žádnou jinou veřejnou dopravu jsme nezkoušeli. Bylo nám doporučeno koupit si po příletu na letiště tzv. Leap Card, kterou pořídíte na recepci (myslím, že s názvem "public transport" nebo něco takovýho). My si jí nabili na 5 dní, v busech jen odpípli na přístroji u dveří a nemuseli jsme nic dalšího řešit. Mám dojem, že tahle verze jde nabít ještě na 30 dní, ale jsou i karty, který si nabijete klasicky jako peněženku a určitě jsou ještě jiný možnosti, na netu bude informací víc, nám se nejvíc vyplatil tenhle způsob. Nejlepším řešením je samozřejmě auto, který se dá v podstatě využít i jako ubytování. Ani jednomu z nás bohužel (bohudík?) nebylo ještě 25 let, takže jsme na půjčení auta mohli zapomenout.

Co se týče autobusů, pokud chcete, aby vám na zastávce zastavil, musíte mávat. Samozřejmě bus může zastavit i tak, pokud bude zrovna někdo vystupovat, ale nesázela bych na vaše věštecký schopnosti ( no jó, já vim, Jolanda je dobrá učitelka) a prostě tu pracku/paži/ručičku, nebo jak svou ctěnou končetinu nazýváte, zvedla. Stejně tak, když chcete vystupovat, mačkáte v autobuse tlačítko "stop".

Nákup potravin

Docela často jsme naráželi na obchodní řetězce jako je Tesco a Lidl a nějak výrazně vyšší ceny oproti těm našem jsme nepostřehli, takže nakupovat můžete skoro jako doma. Nějaká ta vepřovka v konzervě se tam třeba taky najde, pro podobný labužníky jako je Tom.

A tímto bych chtěla moc poděkovat Grizly za zásoby ořechů, sušenýho banánu a spousty proteinových tyčinek!

Ubytování

Rozhodně nejlevnější ubytování vám poskytne stan a spacák, ale rozhodně nejlevnější, nejkomfortnější a zážitkama i lidma obohacující ubytování vám poskytne couchsurfing. Samozřejmě záleží, na koho zrovna narazíte, ale na stránkách couchsurfing.com si můžete vytvořit profil (platí, že čím vyplněnější, tím důvěryhodnější = víc šancí na postel a teplou sprchu) a u hostitelů, u kterých byste rádi nocovali, si jednoduše přečtete reference, pokud teda nějaký mají, což hned neznamená, že nocování u nich musí znamenat vaše objevení se v rubrice krimi v místním plátku, ale přeci jen je lepší, když si nějaký zkušenosti od předešlých ubytovaných můžete pročíst. V Irsku to prej s nabídkama na ubytování není úplně epes, respektive se na vás spíš hostitelé vybodnou s nějakou odpovědí a ty co ne, tak mají častokrát plno hodně dopředu. Péťa je takovej záchranář situace, takže mu tady udělám decentní reklamu a vy ho můžete na couchsurfingu najít pod jménem Patrick O'connol.

Setkala jsem se s informacema, že Irové na kempaře nejsou moc zvyklý a že není na přespávání ve stanu v Irsku moc míst. Nevím, co je na tom pravdy. Nás tu jedinou noc venku nikdo nevyháněl, upřímně si myslím, že Irové mají lepší věci na práci, než budit cestovatele a prudit, pokud jim zrovna bez svolení nestanujete na zahradě nebo neděláte hluk a bordel.

Placení

Snad všude se dá platit kartou, my ji používali asi pořád, ale určitě je lepší mít nějaký eura s sebou. Třeba zrovna v autobusech se totiž kartou platit nedá a budou po vás chtít hotovost. Tak asi lepší mít obojí.

Co stojí za to vidět?

Poloostrov Howth – cca půl hodiny busem z Dublinu. Najdete tu malebnej přístav plnej menších plachetnic, ve kterým se nachází i maják. Co rozhodně doporučuju, je Cliff Walk, což je turistická cesta po kraji útesů. Je možný si projít víc tras, my šli cca 10 km a byly to nádherný výhledy i přes zamračený počasí.

Dublin – stačí vám na něj tak 2 dny, ale určitě je tu spousta zákoutí, který vás nadchnou. Ať už to jsou chrámy, katedrály, parky nebo třeba typicky barevný irský dveře, do kterých jsem se zamilovala. A pokud máte rádi čajový nebo kávový dýchánky, určitě vyzkoušejte Tea and Coffee v obchodním centru v Dublinu. Je to tam útulný, dýchánek naše očekávání taky splnil a paní/slečny byly moc milý. Jsem za návštěvu tohohle města ráda, ale příroda je příroda, co si budem.

Vesnice Glendalough – na tomhle místě jsme se zastavili cestou do národního parku Wicklow Mountains a nadchlo mě, možná to bude i tím, že se ráda procházím po hřbitovech (nějakým způsobem mě to uklidňuje) a tady se právě jeden nachází. Bylo tu teda docela dost turistů, takže mi to uklidnění moc dlouho nevydrželo, ale vykompenzoval to kamennej středověkej klášter, kterej tomu všemu dodává kouzlo.

Národní park Wicklow Mountains – láska na první pohled! Jen stromy, lesy, louky a hory. Kdo je přírodomil jako já, tipem na tohle místo rozhodně nepohrdne. Lidí asi potkáte dost, ale není to žádná divočina. Cestu do údolí WM lemují stromy a budete unešený už jen z týhle procházky. U úpatí hor zůstalo několik kamenných pozůstatků z důlní vesnice, který dodávaj celýmu výjevu o to větší kouzlo. Ve Wicklow Mountains se dá projít víc tras, my si vybrali tu, která trvá cca 1,5 hodiny (nám teda asi o hodinu dýl, protože fotečky no). Cesta vede kolem vodopádu a táhne se po hřebenech hor zpátky do vesnice Glendalough. Jsou tam neskutečně dech beroucí výhledy a zadek s nohama si taky máknou, co víc si přát.

Phoenix Park – jeden z největších městských parků na světě. Nachází se tady 60 metrů vysoký obelisk na počest vévody z Wellintonu, kterej se narodil v Dublinu. Byl tu postaven taky papežský kříž, kterej má na výšku cca 35 metrů. Ten mě teda moc netankoval, nejvíc zaujatá jsem byla daňkama, laněma a veverkama, který nám při procházce parkem dělali společnost. K tomu se taky váže moje doporučení navštívit park brzo ráno s východem slunce. Kochat se probouzející se přírodou má prostě o dost větší kouzlo, plus ranní mlha, plus větší šance na přítomnost daňků a laní = dávka roztomilosti na měsíc dopředu.

North Bull Island – ostrov v dublinský zátoce, kterej je zapsanej v UNESCO. Cesta od autobusový zastávky k němu je nekonečná, ale stojí to za ten pot a slzy. Zase bych doporučila si přivstat, protože s východem sluníčka je vždycky všechno o pár levlů výš a možná i to byl důvod, proč jsme nenarazili na velkou spoustu lidí. Se západem by to ale taky nemuselo bejt úplně marný.

Zajímavosti

Zdravotnictví – Péťa nám povídal, jak to tu chodí třeba na pohotovosti. Pokud totiž nezaplatíte poplatek 100 euro, nikdo se s váma ani nebude bavit. Čekačka 6 hodin prej taky není žádná výjimka (slovo "čekárna" tu dostává úplně jiný rozměry). Jednou na pohotovosti seděl dokonce vedle nějakýho kluka, kterej měl bodný zranění, nevypadalo to na umření, ale nepatrná loužička krve už se pod ním tvořila a počkal si taky pár hodinek na přijetí. Péťovi se prej vyplatí mnohem víc, když si koupí letenku do Čech a oběhá doktory u nás. To až si zase někdo bude stěžovat, jak je v Čechách zdravotnictví na kulový. Možná občas jo, ale může bejt i hůř.

Nápisy v irštině – s Tomem jsme chvíli přemýšleli nad tím, v jakým jazyce jsou všechny ty nápisy kolem. Péťa nás informoval o tom, že je to irština (překvapení, že jo?). Irský nápisy jsou úplně, úplně, úúúúúplně všude. Tak kdybyste si náhodou mysleli, že všude po Irsku vládne arabština, tak ne prosim vás (trochu mi to připomnělo islandštinu, taky se to nedá číst).

Autobusy – v Irsku jezdí dvoupatrový autobusy a přišlo mi dost zajímavý, že v horním patře mají nainstalovanou kameru, aby řidič dole viděl, jestli se někdo chystá vystupovat nebo ne. Co mě taky zaujalo, bylo to, že do autobusu mohlo nastoupit jen tolik lidí, kolik bylo sedaček. Na stání v uličkách se tady nehraje.

Na kolik mě to celý vyšlo?

Konečná částka je nějakých 5 500,- s tím, že zpáteční letenka stála cca 1600,- + doplatek za odbavený zavazadlo cca 1000,- tam a 1000,- zpět. Asi 1000,- mě stála autobusová kartička na 5 dní. Jídlo jsem si vezla hlavně svoje, takže nákupy byly minimální a na ubytování jsme ušetřili díky klukům.

Tak co? Ještě pořád máte pocit, že na cestování musíte mít tučný konto?

L.