Hrnek nálepek, lžíce předsudků, špetka očekávání

Dnes mám pro vás trochu netradiční recept. Původně měl být ze surovin jako je láska, radost a smích, ale v obchodě už je vyprodali, takže jsem musela improvizovat a zahrát si na chvíli na Jirku Babicu (když nemáš žampiony, dej tam jiný houby, a když nemáš jiný houby, nedávej tam žádný).

Nejdřív vám chci tyhle 3 ingredience trochu přiblížit, abyste se rozhodli, jestli vám konečný recept bude chutnat nebo ne.

Základ receptu tvoří nálepky.

Jsou všude. Vyskakují na mě z fotek na facebooku a instagramu, při procházení městem vidím, že je lidé nosí na krku místo hlavy a po zabouchnutí dveří od bytu si svlékají jimi nasáklé kabáty.

Usmíváš se prostě jen proto, že je venku hezký počasí? Sluníčkář.

Nemůžeš o svoje břišáky strouhat mrkve a klepou se ti stehna? Špekoun.

Volíš knížku v pohodlí domova před párty s lahví v ruce? Asociál.

Záleží ti na ochraně přírody a třídíš odpad? Hipík.

Nejíš hovězí? Vegan.

Máš tetování? Kriminálník.

Nálepky jsou takový ty věci, který mají ostatním říct, kdo vlastně jsme, a zařazují nás do různých skupin lidí. Máme je na čele, ve vlasech, na zádech i na prstech u nohou. Ty malý mrchy se nalepí kamkoliv a občas jdou sundat stejně špatně, jako žvejka z podrážky. Někdy už jich máme na těle tolik, že nemají kam se přilepit, tak se začnou vsakovat do oblečení. Už víte, proč se v některých dnech cítíte, jako kdybyste na zádech nesli balvan? No jo, to jsou ty nálepky.

Já jima spíš lepím třeba fotky na skříň nebo rozbitej hrníček, na sobě se mi moc nelíběj. Mnohem radši řeknu, že ráda fotím a cestuju a nemusím být nutně fotografkou nebo cestovatelkou. Ale oni ty nálepky nemusí být vždycky špatný. Třeba vás zrovna ta vaše zavede do skupiny lidí, se kterýma je vám moc hezky. A když vás už nebude bavit škatulka, ve který se právě nacházíte, zkuste tu nálepku sundat a být jen sami sebou. Ostatně tak je to nejlepší.

Aby měl recept trochu šťávu, přidala jsem do něj i předsudky.

Předsudky většinou vytváří nějaký obraz o člověku či věci, které ani nemusíme znát. Protože když někde vybuchne bomba, určitě za to může muslim a ta paní při těle, co sedí vedle mě v autobuse, určitě musí sníst 10 koblih k večeři, jinak by přece měla nohu jako já ruku.

Tyhle potvory jsou vážně zlý. Usadí se v hlavě a kolikrát ani uchošťourama nejdou vystrčit. Já se jim snažím vyhýbat, a protože lezou do hlavy hlavně ušima, nosím často kulicha, anebo sluchátka. Občas se ale dokážou protáhnout i malou skulinkou a uznávám, že je těžký se jim v některých chvílích nepoddat. Důležitý je uvědomit si, že většinou lžou, a moc rádi, a nejít jim slepě naproti. Ona třeba i taková smaženice může být moc dobrá, což třeba nezjistíte, protože se bojíte, že se přiotrávíte stejně, jako váš děda, když omylem sebral jedovatou houbu. Všechny ty houby ale nejsou stejný. A ty jedlý přece nemůžou za to, že mezi nima rostou i ty jedovatý. Tak jim dejte šanci.

Recept jsem dochutila špetkou očekávání, které nám často udává obraz o tom, jak by se ostatní nebo my sami měli chovat vzhledem k jejich nálepce. Jak by měli vypadat, mluvit. Jak by se měli rozhodovat.

Inteligentní člověk musí jít na vejšku. Manželka musí prát, žehlit, vařit, mýt nádobí, sekat zahradu, najít manželovi stejný pár ponožek, utřít mu zadek. Kluk a tancovat? Děláš si srandu? Cože? Tvoje babička má pearcing v pupíku?

Nemyslím si, že všichni co studují vejšku, musejí být nutně strašný bedny a zároveň si nemyslím, že ty co se na ní vybodli, musejí být hrozně hloupý a nevzdělaný lidi. Ani nejsem toho názoru, že kluk, co tančí balet, je nutně teplej nebo že holka, která hraje fotbal, je hned mužatka. Každý si přece může být takový, jaký chce být. Dělat rozhodnutí takový, jaký chce dělat. A to je na tom to krásný, že můžeme.

Ve finále jsme všichni stejný. Všichni ráno trůníme na záchodě a večer si prdíme pod peřinu. Po probuzení máme svěží dech. Rozbijeme si sem tam svůj oblíbenej hrnek na kafe. Při zakopnutí o postel vyjmenujeme i takový sprostý slova, který jsme v životě neslyšeli a ne vždycky jsme milý a usměvavý, i když nás třeba pak mrzí, že jsme si to vybili na osobu, kterou máme rádi.

Není důvod být arogantní, povyšovat se nad jinýma nebo někým opovrhovat. To, že Tonda z Liberce umí udělat stojku na malíčku ruky a že Božka z Ostravy dokáže vyjádřit Ludolfovo číslo, neznamená, že bych se měla cítit méněcenná. Někomu jde dějepis, někdo zas skvěle hraje na klavír. Někdo si jde rád zaběhat, někdo radši kouká na běhání v televizi.

Nakonec není tak důležitý, kolik máte před jménem a za jménem titulů, když se nedokážete smát a radovat. Není podstatný, jestli máte Iphone 20 nebo mobil s anténkou, když nevíte, co je láska.

Tak co, chutná vám recept?

Vařit z lásky, radosti a smíchu, byl by to byl rozhodně chutnější pokrm, ale to si necháme na příště, ať ty chuťový pohárky nejsou moc zmatený.

Umyju talíř se lžící a jdu si zase žít ten svůj sluníčkářskej život.

L.