Holandské podsvětí - 2.část

11.10.-Naarden, 20 km pěšky do Amstru?, milion stupňů, vesnice Muiden, Baarn, špatná odbočka, mrtvoly

Po vyspání se do růžovopuntíkata jsme se usadily ke snídani, u který jsme si s Léňou parádně pokecaly. Nechápeme, kolik zážitků už za svůj život stihla nasbírat. Udivovalo mě to její vyprávění natolik, že miska, která byla ještě před chvílí plná rýžový kaše, je najednou prázdná, ani nevim jak (ach jo, to je tak smutný, že to jídlo vždycky tak rychle skončí).

Dostaly jsme od Lenky doporučení na procházku vesničkou Naarden, která je posledním místem odpočinku Jana Ámose Komenskýho (má tu i svoje muzeum) a nachází se asi půl hodiny autem od Soestu. Léňa je moc hodná a hází nás autem do vesnice, takže nebudeme chudý lemry zas tak brzo. Vystupujeme, loučíme se a jdeme vstříc opravdovýmu Holandsku. Jsem totiž toho názoru, že zemi pořádně poznáte především při bloudění vesničkama, v jejichž uličkách se nemusíte lepit ke zpoceným turistům. Vystačím si sama se sebou.

Prvním bodem naší trasy je část osmicípé pevnosti, která obklopuje vesnici. Je odtud boží výhled na část Naardenu a sluníčkem ozařující stromy zbarvený do podzimních barev. Pohádkovej pohled pro doživotního unešence přírodou, jako jsem já. Dál už se jen tak couráme a procházíme vesničku skrz na skrz. Zákoutí po zákoutí. Potkáváme se jen s pár obyvateli, míjíme několik kol opřených o malebný cihlový domečky a místní základní školu. Navštěvujeme i přilehlý park k Jéni muzeu, ve kterým na nás dohlíží jeho busta. V parčíku byl udělanej menší labyrint z živýho plotu, ale asi se jeho cestičkama už nějakou dobu nikdo nevydával, jelikož se můj obličej po pár krocích obalil nitkama pavučin. Trochu jsem si připadala jako špejle, kterou obalujou cukrovou vatou nebo jako Ron ve druhým díle v jeskyni u Aragoga. Nicméně přichází hlad, takže je nejvyšší čas najít si nějaký příjemný místo, kde se budeme moct u přežvykování kochat okolím. Přicházíme k St.-Vituskerk (kostel), před kterým stojí v celé své kráse další socha Jendy a usazujeme svá pozadí na nejbližší lavičku. Jídlo a čučendo, nikdy mě nenudící kombinace na cestách. Po uspokojení našich žaludků fotíme pár památečních selfíček s kostelem a loučíme se s Naardenem. Kouzelně malebnou a nádhernou vesničkou.

Štrádujeme si to směr Amsterdam, protože za dnešek v nohách moc kilometrů nemáme a je pěkný počasí. Na ukazateli se píše 20 kiláků, pohodinda. Po půl hodině cesty po silnici ve 30°C a v kalhotech (protože v říjnu neočekáváte v Holandsku nějak převratně vysoký teploty), nám dochází, že to nebylo zas tak úplně chytrý rozhodnutí. Cestou každopádně žádnou zastávku nemíjíme a když jo, tak je nám stejně úplně k prdu, protože bus z ní jede jiným směrem, než potřebujeme, takže na výběr moc nemáme. Kolem silnice, k našemu vyššímu pocitu radosti, samozřejmě neroste sebemenší strom a i kdyby, bylo by nám k prdu i tohle, protože jsme sluníčko měly přímo nad hlavou. "Svítí, svítí slunce nad hlavou, nad hlavou. Svítí až Luc infarkt z něj má".. nějak takhle to je, ne? Připadá mi, že ty unavený nohy už ani nejsou moje, ale pořád šlapou, takže je mám ráda. Jdeme dál. Soustřeď se, Lucie a pokládej hezky chodidlo za chodidlem. S Denčou už nějakou dobu ani nemluvíme. Možná by to byla poslední vypuštěná energie, kterou ještě můžeme vkládat do chůze (čti tanečních kroků opilýho orangutana). V hlavě jsem si začla sepisovat svoje poslední slova, ale mozek se mi škvařil natolik, že jsem svou předběžnou závěť musela hodně zkrátit – "zasraný vedro" – jo, to by šlo. Po 8 kilometrech (jenom 8? To jako vážně?) jsme se dostaly do vesnice Muiden a abychom trochu pozvedly svou náladu, vytáhly jsme z batohů svačiny. Možná by moje nálada byla povznešenější, kdybych si k tomu jogurtu nezapomněla vzít i lžičku. Jako inteligentní žena jsem si vyrobila lžičku z víčka a pár endorfinů mi díky spokojenýmu žaludku poletovalo tělem. O něco míň spokojený byly moje střeva, který po zbytek cesty hrály beatbox. Jogurt v tomhle počasí, ještě nějaký skvělý nápady bys tam měla?

Únava byla ovšem čím dál tím silnější, až jsme se málem uchýlily ke stopování. Málem proto, že jsme prostě srabíci a nakonec jsme se rozhodly najít nějakou zastávku, což se taky povedlo. Zaplatila jsme si každá 4.50 éček za jízdenku a jely směr Weesp, kde jsme chytly vlak do Baarnu s jízdenkou za 5.70 éček pro každou. Teď přichází čas na tzv. kamtyprachymizej pláč. Vlastně ne, to ještě nebyl ten správnej čas, což jsme v tu dobu netušily. Vysedáme v Baarnu a míříme pěšky do Soestu, kde je konečný cíl naší dnešní pouti. Cestu si moc nepamatujeme, protože jsme tudy jely jen jednou a ještě k tomu za tmy, když nás včera Léňa odvážela autem. K tomu ta Denči velmi ochotně spolupracující navigace. Přicházíme na křižovatku (a sakra) a rozhodujeme se, jestli jsme včera odbočovaly vlevo nebo vpravo. Já si přece cestu pamatuju naprosto skvěle, tudíž se rozhoduju pro odbočku po pravé ruce. Tímhle směrem jdeme cca 2 kiláky a v tom nám dochází, že to asi není úplně ta správná cesta, o čemž nás přesvědčuje i navigace, která najednou začla bejt nechutně chytrá. Mám chuť si lehnout doprostřed chodníku a čekat, dokud mě někdo nezvedne a neodnese do Soestu. Otáčíme se tedy a táhneme se zpátky, už tím správným směrem. Ještě 5 kiláků. Mám dojem, že jsem někde uvnitř umřela, ale tělo jako kdyby to nezajímalo a pochoduje dál, už spíš ze setrvačnosti než s chutí a energií. Hlava na mě řve, že jsem pěkná bábovka a bábovkou mě teda nikdo nazývat nebude! Ani moje hlava! Oříškovou bábovkou možná, ale trapnou bábovkou ne! Nějakým záhadným způsobem jsme v 19:30 došly do Soestu. Prohodíme pár slov s Léni přítelem, večeříme a před ulehnutím do postelí fotíme poslední selfíčko alias hoď tam nejvíc umučenej ksicht, jakej dokážeš. Splněno.

20 kiláků v nohách a my si skoro ani nestihneme říct "dobrou noc".

Ale stálo to za to. Vždycky to za to stojí.

L.