Bude někdo jíst tu židli?

Smích, sarkasmus, blbý vtipy. Všechno tohle bych mohla považovat za svoje druhý jméno. Avšak v některých situacích slouží tyhle abstraktnosti jako skvělá maska pro někoho, koho už omrzelo a unavilo okolí vysvětlovat, co se děje, proč, jak, kvůli čemu. Pořád se totiž najdou lidi, kteří nic z toho neumí pochopit nebo nechtějí a taky ti, kteří jednoduše nevěří a těm už nemáte ani chuť cokoliv objasňovat. Proč taky? Ti nejbližší, ti, kteří vás doopravdy znají o vašich slovech nepochybují. A vy taky ne. To je nejdůležitější, protože pokud si důvěřujete a víte, že sami sobě nic nenalháváte, není třeba dalších důvěřivých hlav.

Dneska je to o mně a o záchvatovitém přejídání. Možná si při čtení mých článků na tahle témata ťukáte na čela a ptáte se, proč se vůbec na veřejnosti svěřuju. Všechno to spustil můj první únorový "psycho" příspěvek o přiznání, že trpím depresí. Přemýšlela jsem o jeho publikování dlouho, ale nakonec jsem dospěla k závěru, že nemám moc co ztratit. Čekala jsem asi všechny reakce, ale děkovný slova a přiznání ostatních lidí mezi ně rozhodně nepatřily. To, že jsem se nestyděla zveřejnit, jak mi doopravdy je, mě dostalo tam, kde jsem teď. Do organizace, jejíž práce mi dává obrovský smysl a mezi lidi, který často i denně svádí boj sami se sebou, a to chce hodně síly. Takže ano, vypisuju do světa kus svýho osobního života a sdílím i okamžiky, který nejsou jenom sluníčkový. Na druhou stranu už nepíšu nic o konkrétních důvodech, událostech, lidech. Za prvý mi přijde správný nechat si to pro sebe, za druhý jsou to konkrétnosti, který by všem byly k ničemu. A ačkoliv možná spoustu z vás články na tahle témata nezajímají a nebaví (a třeba nejen na tahle témata), píšu je. Protože i kdyby si je četlo jen pár lidí a pomohly by jednomu jedinýmu člověku, je to právě důvod, proč s tím nepřestat.

Nejdřív bych chtěla popsat rozdíl mezi přejedením (čti přežráním), kterýho se dopustí asi každý z nás, hlavně o Vánocích nebo na návštěvě u babičky a záchvatovitým přejídáním (ZP). Klasický přejedení jsem zjednodušeně popsala výše. ZP je specifický hlavně tím, že se nedá jen tak zastavit. Nefunguje tu žádný pravidlo jako: "Za chvíli asi prasknu, už s jídlem končím." Z ničeho nic, jako by se vám v hlavě cosi přepnulo a vy musíte jíst. Hodně a dlouho. Spořádáte takový množství jídla, který byste ani nevěřili, že se do vás může vejít. Následně se dostaví pocity zhnusení, zklamání, studu. ZP je něco, co s obvyklým přejedením nelze srovnávat.

V období, kdy se u mě objevily první příznaky deprese, se spustilo i ZP. Bylo to v časech, kdy už jsem se nějakou dobu věnovala cvičení a zdravýmu stravování, tj. cca v 17 letech. Na internetu se to hemžilo všemožnýma článkama o tom, jak zdravě jíst, jak zhubnout a jak, doufám, mnoho z nás ví, ne všechny informace na internetu bývají vždy správný (vlastně je těch správných spíš menšina). Na nějakou kvalitní stavbu živin v mých jídlech jsem se teda vykašlala. K snídani častokrát ovesná kaše s ovocem, k obědu kuskus/rýže s trochou tuňáka, ke svačině 2 knäckebroty se sýrem a k večeři zeleninový salát s mozzarellou (samozřejmě žádný sacharidy navečer!). Díky tomu, že moje strava neobsahovala příliš mnoho bílkovin, jsem mívala často hlad a hlavně chuť na sladký. Místo toho, abych si po posilovně dala k večeři pořádný jídlo, jistil to vždycky salát. Jelikož jsem ale nejezdila 2 hodiny na rotopedu a naopak spíš dávala dost zabrat tý trošce svalů, kterou jsem na nohách měla, chyběla tělu energie a hodlalo si jí vybrat samo, když to nedovolila já. Většinou jsem se celý den držela ve svých zajetých zdravých kolejích. S nástupem večera se mi zatmělo v hlavě a začalo jídlový šílenství. Celá čokoláda, půlka plechu čerstvě upečenýho koláče, sušenka, 2 krajíce chleba se salámem, další čokoláda, brambůrky, müsli s mlíkem, párky. Tohle všechno jsem dokázala při záchvatech sníst. Ne během celýho dne, ale během hodiny či dvou. Nedá se to zastavit. Po chvíli je vám i jedno, jestli jíte něco, co vám vlastně chutná, hlavně, že jíte. Já dokázala přestat až ve chvíli, kdy mi bylo na zvracení. Nezvracela jsem ale nikdy. S totálním znechucením ze sebe samotný jsem šla spát a ačkoliv mě přejedení hrozně unavilo, s přecpaným a těžkým žaludkem se usnout nedařilo. Ráno jsem se proto budila naprosto vyčerpaná. Záchvatovitý epizody mě dostávaly do depresí. Odhodlání do novýho dne, že se budu držet na uzdě a dám si zkrátka dneska míň jídla, vedlo k opětovnýmu přejídání. Koukala jsem na sebe do zrcadla a přišla jsem si odporná. Byla jsem sebou zhnusená a zklamaná. Moje stehna byly pořád velký, svaly na břiše vidět nebyly, a přitom jsem přeci jedla tak zdravě a cvičila! Nesnášela jsem se. Sebeláska pro mě byla cizím slovem a hubený holky dokonalostí. Brečela jsem s pohledem upřeným na svůj odraz, přišla deprese a já se šla přejíst.

Nejhorší ze všeho byly oslavy. Bála jsem se jich, protože jsem věděla, že tam bude hodně jídla a zároveň jsem se na ně strašně těšila, právě kvůli tomu jídlu. Na oslavách kamarádů jsem se celkem zvládala udržet, styděla jsem se totiž za to, kolik toho sním. Všichni by mě mohli soudit za to, že si dávám dorta, i když mám tak tlustý stehna. Na rodinných oslavách ale tohle neplatilo. Před rodinou jsem se jíst nebála a na oslavách je přeci normální hodně jíst, nikomu to proto nepřipadalo divný. Když už jsem to přestala zvládat i na oslavách přátel, někteří z nich se divili, kolik toho dokážu sníst. Doteď si vzpomínám na jednu návštěvu, kde byla hromada jídla a hlavně skvěle vypadající muffiny. Celou tu dobu jsem si nic nedala. Očima jsem hypnotizovala jeden ten muffin a uvnitř sváděla tichý boj sama se sebou. Při odjezdu domů jsem se cítila strašně vyčerpaně, chtělo se mi brečet a byla jsem na sebe naštvaná, že jsem si nic nedala. Nebo bylo naštvaný spíš záchvatovitý přejedení, který se mohlo spustit a já mu to překazila?

Postupem času jsem nabyla víc vědomostí ohledně zdravý výživy, vyzkoušela jsem si, co sedí mně a ne, co se píše v časopisu Žena. Chuť na sladký víceméně zmizela. Přestala jsem toužit po mezeře mezi stehnama a viditelných břišácích. Sacharidy si dám klidně i v 10 hodin večer a nemám strach z toho, že by mi ráno narostla 3. brada. Z jídla mám ale respekt doteď. Pořád mám tak trochu strach dát si něco "zakázanýho", protože si nejsem ani teď jistá, že to zvládnu bez záchvatovitýho přejedení. Hlava z nás občas udělá snadno a rychle otroka, ale já už pracuju na tom, abych se z jejích řetězů osvobodila.

Nebyla jsem dokonalá v době, kdy se tohle odehrávalo. Nejsem dokonalá ani teď. Nikdo ani nic dokonalý není. Fotky dokážou dost často strašně lhát, nevěřte každýmu pevnýmu zadku, každýmu hubenýmu tělu, ani každýmu úsměvu. Co se odehrává mimo fotku už tak pohádkový být nemusí.

Upřímnost je úžasná věc, ale v některých směrech se s ní musí zacházet s neobvyklou opatrností. Tohle je jeden z nich. Můžete si myslet, že vaše přítelkyně či přítel (protože ani mužskému pohlaví se poruchy příjmu potravy nevyhýbají) má trochu větší břicho, větší zadek, ale pokud na to chcete upozorňovat, buďte hodně opatrní. Nikdy nemůžete vědět, co si dotyčný se svým tělem v minulosti prožil a jak mu vaše upřímnost může ublížit. A i přes to, že se vašemu okomentování jeho postavy může zasmát, neznamená to, že uvnitř nepláče.

Je fajn na sobě pracovat. Kvalitní jídlo a sport vaše tělo určitě ocení, ale nic se nesmí přehánět. A to platí ve všech oblastech života. Mějte se rádi takový, jaký jste, protože nikdo není stejný, jako vy a už tím jste cenní. A pokud na sobě chcete něco změnit, udělejte to, ale s čistou hlavou.

Vzkaz ode mě pro mě - jsi krásná, Luc, zevnitř i zvenčí. Nezapomeň.

L.